Gospel Workshop 2008

S myšlenkou, že se jede na Gospel Workshop do Prahy přišel sbormistr Petr Činčala někdy v zimě. Pojedu, ať se něco naučím.
Seznamy zájemců se upřesňovaly, ubytování, strava, doprava, všechno se domlouvalo a doplňovalo. Čtrnáct dní předem byly na internetu pokyny a texty písniček a v některých případech Petr odněkud vykutal i videonahrávky.
Protože jsem v tu chvíli měla internet připojený jen pár dní a zatím jsem se s ním (s internetem) moc nekamarádila, dostala jsem se k tomu všemu až na poslední chvíli – no co, musím se to naučit až na místě.

Pátek:
Jeli jsme celkem třemi auty, všichni jsme se na místo určení dostali včas a v uspokojivém stavu. Čekala nás už Jana Šourková, která přijela autobusem dřív a zařídila nám registraci a stravenky.
V Saleziánském divadle v Praze - Kobylisích bylo už hodně plno. S potěšením jsem zjistila, že tam sedí i sem tam někdo blízký seniorskému věku, nebyla jsem už rarita.
Jen jsme se usadili, už nás vyhodili ze sedadel a rozdělili podle hlasů. Na jevišti se objevila u kláves indiánská babička s dredy Jana Peřtová a začala nás rozezpívávat a rozcvičovat. A pak už nastoupili oba lektoři:
Jako bota černý Colin z Anglie a šikmooký Dán Larsen (po rodičích Korejec). A začaly hodiny zpěvu, smíchu, tleskání, cvičení, ječení, vstávání, sedání, ale vždycky to nakonec znělo. Mluvili anglický, s námi, mezi sebou, tlumočila organizátorka akce Alenka. Občas ji nebylo slyšet pro řehot a ovace, ale vždycky jsme to nějak pochopili. Do večera jsme se naučili tři písničky. A pak rozchod a spát.

Sobota:
Rozezpívání s Janou a pak do práce. Colin začal s názvoslovím: plácání na hlavu = na začátek, kolotoč rukama = pořád dokola, tři prsty = trojhlas, palcema za hlavu = jedeme dál. Naše dirigentka Kačka dávala pozor, aby všechno pochytila, jen měla obavu, že to plácání do hlavy nebude mít ten správný zvuk (leda dohola). Larsen přišel s písničkou pro neslyšící – naučili jsme se část sloky znakovat.
Na jevišti začali stavět schody pro sbor. Copak se tam vejde sto čtyřicet lidí? Třeba budeme zpívat na etapy.
Po obědě připevnili do posledních řad sedadel zvukařský pult a hned nás začala doprovázet kapela. Nějak moc řve, nezdá se vám? Další písničky, některé ze zpěvníku, jiné ne. Všechny se ale musíme naučit. Ty navíc, nejsou nikde zapsaný, ty si musíme jen pamatovat, ale jak? Je toho moc najednou, všechno v angličtině.... Húúúú, hlava mi to nebere. A začíná nám všem odcházet hlas. Nalejváme se čajem, vodou, motáme šátky na krk, cucáme všechny možné pastilky.
Přestávka na večeři. Naše Gospel familie jde společně do pizzerie. Malý Tim slaví narozeniny, baštíme, moc nemluvíme a je nám dobře. Večer ještě Gospel bohoslužba. Zpívají dva sbory: TOUCH OF GOSPEL z Plzně a GOSPEL LIMITED z Prahy. Zítra je den taky. Jdeme spát.

Neděle:
Opět rozezpívání s Janou a potom Colin s Larsenem. Doučujeme se poslední skladby. To, co jsme se naučili v pátek, už jsme zase zapomněli. Copak melodii, ale slova!!! Ze zpěvníku už mám salát a ostatní asi taky. Vymýšlím systém taháků.
Na závěr jedna z účastnic upozorňuje, že ještě jednu píseň ze zpěvníku neumíme. Na ty navíc asi zapomněla. Larsen (s poněkud strnulým úsměvem) nás učí poslední song. Ale na koncert už to nebude. Myslím, že jsem neskřípala zuby sama. Jsme utahaní, neumíme slova. Po obědě se uvidí. Ale černě to nevidím.
Generálka:
Naštosovali jsme se na jeviště, je nás nějak moc. Na nějaké tancování a velká gesta to nebude. Při širokém tleskání shodíš souseda, a pak jako domino..... Hlavně pití s sebou. A pastilky proti chrapotu. Na černého Collina není v temnu moc vidět. Zpívání docela ujde, i slova se poměrně dobře vybavují. Tak, a teď vyklidit hlediště, převléci se do černého a v 15,58 hod. stát na svém místě na jevišti.

Koncert:
Hlediště už je plné, jen na balkoně je pár míst volných. Larsen se ptá obecenstva, kdo je tady z přinucení. Pár rukou se zvedne...... Smích, uvolnění.....
A už to jede.... Zpíváme, tleskáme, luskáme prsty, dirigenti točí a točí kolotoč, plácají se do hlavy, palce dozadu, tři prsty, jeden prst, opakujeme, měníme hlasy, znakujeme, do toho sólisti, a pak zpívá i obecenstvo. Oba dirigenti nás, kapelu i hlediště dokonale ovládají. Nikdy bych nemyslela, že dokážeme takhle krásně zpívat. Úspěch, potlesk, líbíme se.
Konec. Přídavek, ještě jednou konec, ještě přídavek a pak už není co přidávat. Účastníci loňského Workshopu však zpívají loňský hit Giants. My ostatní jen tleskáme a palci ukazujeme dolů. A tleská celé divadlo a ječí a píská a jásá.
Tak zase za rok......

Nina Vaňková